Míša HavránkováZačátkem května jsem byla na Summitu The Listening World v Praze. Jsem nadšená z každého hlubokého povídání českých i zahraničních koučů a mentorů Tří principů, ale nejvíce mi k srdci přirostl Stef Cybichowski.
Moc jsem se na jeho přednášku “Naděje nečeká na dobré pocity” těšila. Kateřina Fišerová, pořadatelka, při představování zmínila, že přestože kdysi neuměla anglicky, naslouchala mu pro pocit – naslouchala za slovy. A i když dnes umí, pocit se nezměnil.
A znáš to, když ti na něčem záleží…
Začal mluvit Stef a já si zapnula tlumočící zařízení. Tedy chtěla si ho zapnout! Mačkala jsem čudlík jak zběsilá a nic! Zachvátila mě panika. Proč zrovna já! Proč teď??? Mám letět dolu pro nové zařízení a kus mi uteče nebo poslouchat v angličtině, když mu nebudu rozumět a uteče mi toho možná ještě víc??? A pak jsem si vzpomněla na Katčina slova, zklidnila se a poslouchala jsem pro pocit. Dokonce jsem i něčemu rozuměla…
Mluvil o pocitech, o tom, že i dobré i špatné k životu patří (tedy aspoň myslím, protože jsem byla stále chvílemi ponořená do své právě se dějící situace).
A najednou jsem za sebou slyšela ze sluchátek hodně nahlas češtinu. A ona to byla spolužačka z Akademie transformativního koučinku, Péťa, která si zrovna sedla přímo za mě, trochu jsem couvla a poslouchala s ní do ouška.
Den předtím sdílela Lynne, transformativní koučka a mentorka, jak si uvědomila, že je o nás vždy postaráno (a přitom šlo o příběh s radiátory) a já si nemohla vzpomenout na nic svého, kde bych uviděla totéž.
A mně V TU CHVÍLI došlo, že o mě je právě postaráno.
Když byl prostor pro sdílení publika, cítila jsem, že zrovna teď a tady se chci svěřit se svým příběhem, který, jak se ukázalo, zapadl kam měl a pomohl jiné žene pro pochopení něčeho svého).
Mělo to ale ještě dohru. O pauzu jsem si šla vyměnit svou staničku se slovy, že nefunguje a paní se mě zeptala: “a měla jste zapojená sluchátka?” Hanbou bych se propadla na místě, fakt.. protože za mnou běžel i technik, že to není možné, že se na to podívá (kupodivu ho napadlo totéž co tu paní) se slovy, že už dostali technici vynadáno, že se nestarají o techniku – moc se omlouvám technikům). Že prý povytažená sluchátka jsou jakousi pojistkou…
Řekl mi, že si to myslel, ale aspoň jsem mohla mít svůj příběh. A to bylo velké uvědomění! Co když nejde o nás, ale věci se dějí, abychom mohli sdílet svůj příběh, který má pomoci dalším lidem si něco uvědomit???
Třetí den Summitu bylo zadáno cvičení. Uvnitř jsem si říkala – už zase, protože jsem ho znala. Bylo to „dívání se do očí“ a měli jsme čekat, až spatříme tu jiskru uvnitř druhého. Nejdříve se mi do něj nechtělo a pak se mi nechtělo přestat, přála jsem si „zřít“ i další lidi v sále.
Pak Wyn Morgan, kouč a mentor, sdílel své pocity z cvičení a já si vybavila zkušenost s ním. V 1. ročníku Akademie pro transformativní kouče byl naším hostem – mentorem na celý den. Bylo to tak krásné a hluboké povídání. Když odjížděl, chtěla jsem se s ním rozloučit, obejmout ho. Ale moje mysl byla silnější: „Neumíš anglicky, nikam nelez, ještě by na tebe mohl promluvit a nebudeš mu rozumět!“ – A já ji poslechla. Ale bylo mi to dalších půl roku líto. Za půl roku, těsně před certifikací jsme měli zavřít oči. Když jsme je otevřeli, byl tam, seděl mezi mentory. Vyskočila jsem a obejmula ho. Angličtina neangličtina. Bylo to najednou jedno.
Stejně jako na Summitu. S každým dalším okamžikem bylo víc a víc jedno, jakým jazykem kdo mluví. Bylo to nádherné, ten společný prostor. Přihlásila jsem se a vzala si mikrofon. Celé tohle jsem řekla nahlas a koukala při tom na Wyna. Byl dojatý, já taky. Na konci své řeči jsem ho šla spontánně obejmout. Pak jsem se na něj po chvíli otočila a on si utíral oči.
Nevím co cítil, nevím, co to přineslo lidem v sále, ale vím jistě, že když naše duše potřebuje mluvit, nechme ji, i když nevíme, co bude povídat. Začněme prostě mluvit…
Máš i ty svůj příběh?
Pak se o něm neboj mluvit. Nikdy nevíš, co kdo mezi řádky pro sebe uvidí, v kom zažehneš plamen moudrosti a na koho budeš mít dopad. Třeba mu to dokonce změní život, kdo ví… Občas nám naše příběhy přijdou hloupé, trapné, nedůležité, ale co když zrovna někdo potřebuje právě tvůj příběh slyšet, aby mohl něco pro sebe zahlédnout? Nejsi sama – nikdy, nikde a v ničem – běžíme štafetu. Vezmi kolík naděje a předej ho dál.
