JSEM NEVIDITELNÁ?

Tohle je můj příběh, ale sdílím ho s tebou, kdyby ti byl povědomý a mohl ti v něčem pomoct – jak v byznyse, tak i v osobním životě.

Pokaždé, když jedu na Akademii Transformativního Koučinku, provází mě nějaké téma. V každém cvičení ho záměrně otevřu. Ne proto, abych si stěžovala, ale proto, abych viděla víc. Protože když se otevřeně dívám tím směrem, je nemožné, abych neviděla nic.

(Jsem součástí týmu Porozumění mysli a Akademii vnímám jako bonus.
Mám možnost si svůj grounding – své ukotvení ve Třech principech pro koučovací praxi – neustále prohlubovat.)

Před Akademií jsem navrhla, že budu fotit a točit pro kolegyni na sítě. Vždyť tam stejně jsem, tak proč to nenabídnout. Po prvním dnu jsem si ale všimla, že si to moc neužívám. Jen běhám s telefonem a každé sdílení mám zprostředkovaně přes čočku – ochuzená o prožitek.
Druhý den jsem si to chtěla ulehčit – vzala jsem si stativ. Ale bylo to tak nepraktické, že jsem se nakonec vrátila k původní variantě bez něj. Na jednu stranu jsem na sebe byla naštvaná, na druhou mě to ale svým způsobem bavilo a pokaždé (i když po mně vlastně ani nikdo tolik videí a fotek nechtěl, takže jsem se prala jen sama se sebou) jsem znovu fotila a točila (dokonalý schizofrenik, fakt 😄).

Než odjela první část studentů (protože Akademie je rozdělena na Transformativní Koučink a Umění Žít), bylo společné focení. Vzala jsem do ruky telefon a všichni jsme se vydali ven. Jen jsem sledovala, co se mi honí hlavou – já na té fotce nebudu! pomyslela jsem si. A v tom mi někdo nabídl, že to vyfotí. Zaradovala jsem se. Ale jen na chvíli. Protože jsem zaslechla: „Ne, ty tam být musíš.“ – což nepatřilo mně. Vyšli jsme ven, někdo další měl v ruce telefon, a já se zase zaradovala. Opět jen na chvíli. Podal mi telefon a já tam zůstala stát, naproti všem. Ještě jsem z davu zaslechla: „Co kdybychom poprosili někoho z obsluhy, ať jsme tam všichni?“ Ale nějak to zapadlo, všichni čekali, až cvaknu, a tak jsem se smířila s tím, že tam prostě nebudu.

Bylo mi to ale líto. A tak jsem si položila otázku: Co je mi vlastně líto? Vždyť nejsem ani student začátečník, ani student advanced tracku, ani mentor… takže co? Opravdu to, že nejsem na fotce?
Ale byli i jiní, kteří tam nejsou – mentoři, kteří zrovna nebyli přítomni, nebo studenti, kteří byli online – a je jim to jedno. Tak proč ne mně? Co se tedy ve mně děje, co mě tak rozesmutnilo? Začalo to vypadat, že se ozývá moje ego – to, že mi nikdo neřekl: „Míšo, ty tam nesmíš chybět?“ Ano, přesně to.

Bylo nás tam několik desítek, a zrovna já tam nejsem.
Najednou jsem si připadala neviditelná.

Protože jako transformativní koučka vím, že když mě něco píchne, je to pozvánka podívat se hlouběji – právě tímto směrem. A tak jsem si to téma otevřela.
Uviděla jsem, že tenhle pocit znám z dřívějška – z osobního života, z byznysu, ze sítí, z různých setkání, kde jsem měla pocit, že volám:
„Haló, já jsem tady!“ – a nikdo mě nevidí.

Druhý den přišlo cvičení.
„Míšo, můžu být s tebou?“ zeptala se Karin.
„No jasně,“ přikývla jsem.
A první, co jsem jí řekla na úvod, bylo: „Děkuju. Právě jsi zbořila moje přesvědčení o tom, že jsem neviditelná.“
Objaly jsme se. A přišel vhled.
Uvědomila jsem si, že tam, kde se snažím být viděna, viděna nejsem.
A když to netlačím, přirozeně si mě všimnou ti, se kterými zjistím, že mám něco společného.

A přesně to se stalo i tady.

Uvědomila jsem si, že nejde o to, aby nás viděli všichni – ale aby nás viděli ti, se kterými se máme v životě (ať už z jakéhokoli důvodu, který my dneska vůbec vidět nemusíme) potkat.

Když si vybírá naše malá mysl – naše ego – potkáme jiné lidi.
Takové, u kterých se častokrát bojíme sundat masku a hrajeme za každou cenu svou roli.
Je to jiné propojení, na jiné frekvenci, než to, které se „stane“. Tam si na nějakou roli ani nevzpomeneme.

Když necháme věci plynout, ti, co si nás najít mají – ti si nás vždycky najdou.

Takže… jestli máš právě ty přijít na transformativní byznys rozhovor se mnou a seznámit se s tvým nehlubším potenciálem, určitě se potkáme :-).