PŘÍBĚH CENY, O KTEROU NIKDO NEŽÁDAL

Povím ti příběh klientky, který se opravdu stal…
Píšu ti to proto, že se ti někdy může stát něco podobného – možná ne úplně stejného, ale podobného v jiné situaci. A až to přijde, třeba si na mě vzpomeneš… a jen se tomu zasměješ.

Po sezení s klientkou jí začaly běžet v hlavě scénáře.

 „Mám jí tu cenu dát, nebo raději přijít o klientku?“
 „Dám jí tu cenu, budu mít klientku na další spolupráci.“
 „Nedám jí tu cenu, mám přece nějakou svou hrdost.“
 „Dám jí tu cenu, lepší něco než nic.“
 „Nedám jí tu cenu, co moje hodnota???“
 „Dám jí tu cenu, je pro mě důležitější praxe než cena.“

Pak to ještě prodebatovala s byznysovou mentorkou…
„Nedám,“ byla finální verze…
„Musím si držet svou tvář profesionálky.“

A PAK SE TO STALO…
Přišly malé, ale důležité vhledy…

Ale o jaké ceně se to vlastně bavíme?

O ceně, o kterou si její klientka řekla?
Jasně, že ne.
O ceně, o které si myslela, že je její klientka ochotná zaplatit!

Nakonec nezaplatila ani tu, protože TO NEBYLO O CENĚ.

A tady máš celý příběh…

Ta klientka, o které je řeč, jsem já.

Jsem taky podnikatelka jako ty. Jsem taky člověk jako ty. Jen s tím drobným rozdílem, že vím, jak funguje mysl.

• Díky tomu se dokážu najednou zastavit a uvědomit si, z jakého místa to rozhodování vychází.
• Díky tomu to dokážu rozklíčovat.
• Díky tomu si dokážu všimnout, co se to vlastně děje.
• Díky tomu si dokážu všimnout, jaký pocit tyto myšlenky doprovází.
• A hlavně – vím, co všechno to dokáže spustit, kdybych to neprohlédla.

Tak, co se tedy stalo?

Všechno tohle byl dialog mojí malé osobní mysli – od myšlenek, přes pocity, až po emoce a rozhodnutí.
A netýkalo se to ani situace, ani klientky, natož ceny…

Pokud to nevíš, skončíš u odstavce:
„Dám? Nedám? Mám? Nemám? Měla bych? Neměla bych?“
A pak si odůvodníš, proč ses rozhodla tak, jak ses rozhodla – a začneš to šířit dál.
(Jako fakta a následné kroky).

V tu chvíli to pro tebe totiž není jen příběh, který se ti odehrává v hlavě – je to tvoje realita. A sakra skutečná. Já to znám.

Ale zároveň vím i tu druhou stranu mince. Vím, že myšlenky spouští pocity, ze kterých pak vychází naše chování. Ale na oko to vypadá jako fakt – jako situace, která to celé spustila, jako téma, které to spustilo, jako klientka, která nemohla akceptovat moje ceny. Protože myšlenky jsou neskutečně rychlé a zdají se být reálné, protože prožíváme právě skrze pocity. A každá se na chvíli ztratíme, protože neovlivníme, jaká myšlenka přijde teď a jaká za chvíli – a jaké zrovna uvěříme. To se „stane“.

Důležité je, co přijde pak…

Když víš, jak funguje mysl a z čeho vznikají pocity, tohle všechno se ti v určitou chvíli zastaví a pak rozplyne. Když dostaneš (pomyslně řečeno) facku ve formě vhledu, přijde uvědomění.

Pravda je taková, že když jsem si uvědomila, že jsem si sama vydedukovala na základě pár řečených frází, že „asi nemá peníze“ – a že já moc chci koučovat – začaly se mi v hlavě rodit tyhle „logické“ scénáře a strategie „co řeknu a jak se zachovám“.

Všimla jsem si, co se to ve mně děje:

Vytvořila jsem si v hlavě scénáře na základě toho, co jsem si domyslela – na základě souvislostí, které si moje hlava pospojila. Plus kapka stresu, strachu a naprostá důvěra v obsah vlastního myšlení… panečku, to byl elixír… a tohle byl výsledek.

Když přijde uvědomění, máš možnost se na to podívat znovu – s připomenutím toho, co se opravdu děje.

Takže jsem se z klidu a s vědomím toho, co o mysli vím, vrátila k nabídce a udělala jen to, co v danou chvíli bylo na mně a vycházelo z faktů:

• Skončilo sezení.
• Znovu jsem si poslechla nahrávku.
• Vypíchla jsem klientce z našeho rozhovoru místa, kde jsem viděla, že je škoda, že určité aspekty ovlivňují negativně její byznys – protože si neuvědomuje sílu myšlení, které ji vzdaluje od pravdy, od sebe samé.
• Zároveň jsem poukázala na místa, kde skrze ni promluvila její moudrost.
• A to jsou místa, o která kdyby se víc opírala, její byznys by rostl.
• A dala jsem cenovou nabídku na další sezení – standardní cenovou nabídku, podotýkám.

To je přesně to, co je moje práce: Udělat to, co je na mně. A nechat být to, co na mně není – třeba to, jestli si někdo dopřeje hned další spolupráci.

Protože to, že nepokračuje teď, neznamená, že se to nestane později.

• Třeba v ní potřebuje něco dozrát.
• Nebo si ji můj projekt zavolá později.
• Nebo si ji můj projekt zavolá jiným způsobem než skrze transformativní byznys rozhovor.
• Nebo se rozhodla se mnou nespolupracovat.
• Třeba si zvolí jinou cestu. Beze mě.
• Třeba nejsme stejná byznysová krevní skupina a nebudeme spolu pracovat.

Všechno je v pořádku.
Ať je to jakkoliv, tohle už není na mně.
A tak přemýšlení o této situaci pouštím → nevypovídá to nic o mně, ani o mém projektu, ani o mých cenách.

Rozhodla jsem se o tom napsat článek ne proto, že bych chtěla ukazovat, jak to mám „zmáknuté“, nebo si tím krmit ego, honit triko, nebo si něco dokazovat. Ale právě proto, jak nevinné tohle přemýšlení je, jak přirozeně se v tomhle směru dokáže naše mysl rozjet a jak snadné je tomu všemu uvěřit.

Každopádně vím, co dokáže síla myšlení – a ráda bych to ukázala i tobě. Protože když to neumíš rozklíčovat (prohlédnout skrz), má to dopad na tvůj byznys.