SYROVOST ŽIVOTA

To, co potřebovala klientka vidět, přišlo až ke konci sezení.
Proč to častokrát nepřijde dříve? Protože přijdeme s plnou hlavou, část vysypeme a zbytek myšlení si pak sedne. A v tom to přijde…

Tomuto stavu se říká „klidná mysl“ – zlomek vteřiny, kdy na malou chvíli mysl utichne a místo myšlenky z intelektu přijde vhled z větší moudrosti v nás.

Veronika přišla s tématem, že neví, jak se ve své situaci rozhodnout. Když řekne „ano“, bojí se toho procesu, který by nastal. Když řekne „ne“, ví, že nevyhnutelně přijdou problémy o něco později.

Správnou odpověď jsem neznala. Co jsem ale věděla, bylo, že během následující hodinky něco přijde.
A bude to přesně to, co má přijít – s doručením „správné zásilky“ do „vlastních rukou“.

Z nějakého důvodu mi po chvíli přišel na mysl můj porod, aniž by to s tématem jakkoliv souviselo. Protože mě to napadlo, řekla jsem to nahlas.

Já:
Teď jsem si – nevím proč – vzpomněla na svůj porod. Nevím, kam to povede, ale můžu?

Veronika:
Jasně, pojď.

Já:
Většinu těhotenství to vypadalo na císaře.
Malý byl neustále hlavou nahoru – a nakonec poslední týdny ležel napříč.
Přirozený porod byl skoro celé těhotenství spíš vyloučený a já jsem se už automaticky smířila s císařem.
I když jsem chodila na cvičení, aby se přetočil, nestalo se to.

Primářka mi pár týdnů před porodem řekla, že ze zdravotních důvodů normální porod vůbec nepřipadá v úvahu. Působila tak klidně. Naprosto jsem jí důvěřovala.
A uvědomila jsem si, že příroda byla celou dobu moudřejší.

Pak se porodnice na tři týdny zavřela. Už jsem viděla, jak budu muset rodit jinde.
Nakonec se to stihlo včas a ještě jsem si mohla vybrat pokoj, protože jsem nastoupila jako první po otevření.

Byla jsem v pohodě a těšila se na pátek.
A během toho týdne se nahromadilo tolik strachu díky tomu, co mi kdo řekl:

– klystýr
– injekce do páteře
– nevolnost a zvracení po anestezii, když budu zvedat hlavu
– bolest po císaři

A já jsem si to všechno samozřejmě začala představovat a „vnitřně nafukovat“, takže pak už jsem se i bála, že zapomenou zavolat manžela k porodu.

V pátek to vypuklo.
Nakonec byla drtivá většina strašidelného seznamu úplně v pohodě.

A došlo mi, že kdybych byla víc přítomná, měla bych vlastní zkušenost – místo čekání na ty očekávané strašáky.

Ležela jsem, ani se nehnula, jak mi všichni říkali, a najednou slyším:
„Maminko, na miminko se ale můžete klidně podívat.“

Podívala jsem se – a roztekla se láskou. Nedokážu ten pocit ani popsat.

Ze strachu jsem se na něj skoro ani nepodívala. „Abych dodržela pokyny.“
Mohla jsem ten jedinečný okamžik úplně minout.

Stačilo tam být víc srdcem.
V přítomném okamžiku.
Víc s důvěrou v život samotný.

Já:
Slyšela jsi v tom pro sebe něco nového?

Veronika bádala ještě několik minut, co v tom slyší pro sebe. A pak z ní, když už jsme byly jinde, najednou vypadlo:

Veronika:
„…Vlastně teď, jak mluvíme, napadlo mě něco k tomu porodu, jak jsi o něm mluvila.

Přišel pocit chladu – trochu mě to děsí, protože ten pocit je úplně jiný než to, co si obvykle spojuju s lehkostí, uvolněním a láskyplností.

K tomu ale cítím takové zvláštní uzemění.
Jako kdybych poprvé nemusela nic vymýšlet. Jen být s tím, co je.

Uvědomuju si, že ten chlad je způsoben tím, že se dotýkám něčeho nového. Neznámého, ale zároveň opravdového. Těžko se to popisuje.

Zahlédla jsem něco, co bych nazvala syrovost života.

Nejen tu „hezkou“ část, kdy se daří a všechno jde hladce, ale i tu bolestivou – tu, která prostě k životu patří.

Dochází mi, že dřív jsem od ní pořád utíkala.
Hledala jsem jistotu, kontrolu, chtěla mít všechno pod dohledem, aby nic nebolelo.

A že to je možná přesně to, před čím jsem pořád utíkala – před tím opravdovým, živým, nepředvídatelným. Před rozhodnutím, když nevím, co mě čeká.

A vůbec mi nedošlo, že i když se něco bude jevit jasně jako DOBRÉ a něco jako ŠPATNÉ v mých očích, nikdy dopředu nevím, co mi to přinese.

A co vidím teď nově: Život prostě něco přinese – a já se rozhodnu, život něco přinese a vždycky mám možnost na to nějak reagovat.

A úplně mi do toho zapadlo i to moje téma.

I když tam teď není ta lehkost, je tam ta syrovost.
A ta sice bolí, ale pod ní je klid.

Nevím, jestli to dává smysl – tobě možná ne – ale já vnímám, že od toho nechci utíkat.
Chci se tím směrem podívat.
Cítím, že je to pro mě důležité.“

Tak přesně proto dělám transformativní byznys rozhovory. Je mi ctí být u toho, když ti něco dojde a mohu tě u toho ještě chvíli podržet, abys ten okamžik neminula.